Margareta Křížová na téma: „Můj život investora“

O čem jste snila jako malá, chtěla jste být vždycky podnikatelkou?

(smích) Víte, já jsem narozena v době, kdy jsem ani nemohla snít o tom být podnikatelkou, narodila jsem se za dob komunismu, kdy těžko někdo z nás snil o podnikání. Někdo se mě na to zrovna nedávno ptal. Chtěla jsem být učitelkou. Nechtěla jsem být popelářem, což někdy patří do dětských snů, ale učitelkou. Myslím si, že jsem byla taková normální holka, která měla normální sny.

A co se týče toho podnikání, vykrystalizoval ten nápad u Vás někdy po převratu, po sametové revoluci?

V roce 1989 jsem byla naštěstí docela mladá, ale faktem je, že podnikání jako takové jsem neplánovala, ale cítila jsem, že to je úžasná doba, úžasné příležitosti. Já jsem v době revoluce pracovala na Divadelní fakultě, takže jsem vše prožívala přímo z první řady, úžasná doba. Ale pak už mě to na DAMU přestalo bavit, takže jsem odpověděla na inzerát německé společnosti a byla jsem z uchazečů vybrána. Po roce jsem dostala práci v americké právní kanceláři a pak mě oslovila kolegyně, americká právnička, abych s ní založila firmu. Ani jsem si vlastně tenkrát neříkala, že je to podnikání. Prostě jsme do toho šla. Byla to taková doba, všude bylo plno příležitostí. Já jsem uměla docela dobře anglicky, což bylo v 90. letech velké plus a měla jsem chuť zkoušet nové věci.

Často hovoříte o tom, že neinvestujete peníze, ale svůj čas. Jak to můžeme chápat?

Můžete to chápat tak, že odmítám naskočit na současnou vlnu  – mám nápad, najdu si investora a vyzkouším si za peníze investora, jestli se to povede.  A když se to nepovede, tak investor má smůlu. Nevím, jestli má někdo takové jmění, aby mohl a chtěl investovat, když tuší, že o peníze přijde. To já rozhodně nejsem a ani si nemyslím, že při startu jsou peníze to nejdůležitější. Na začátku je důležité mít vedle sebe někoho, kdo vám poradí, dá do vašeho businessu štábní kulturu, nasměruje vás, případně vám otevře dveře někam, kam se potřebujete dostat. Peníze jsou v té době až na druhém místě. Těžko někdo začíná s výrobou boeingů, na které opravdu potřebuje peníze. Většinou jsou to malé businessy, krůček po krůčku, nejdříve musím zjistit, zda to bude mít úspěch, musím získat prvního platícího, podtrhávám platícího zákazníka a ty peníze, které utržím, investuji zpět do firmy a pomalu rostu. Nedoporučuji si za první vydělané peníze koupit drahé auto.  A o tom je moje ochota občas investovat čas. Čas jsou peníze a já si svého času cením.

Podařilo se Vám díky pořadu Den D investovat do nějakého opravdu úspěšného projektu, na kterém ještě i teď spolupracujete?

Snaha byla, ale nakonec to bohužel bylo jinak. Jakmile jsme se s těmi lidmi po natáčení setkali a domlouvali se na investici, na které jsme se dohodli v televizním pořadu, ukázalo se, že je vlastně všechno jinak. Nejsou zákazníci, kteří se uváděli, nebo že ta firma neexistuje, nebo že si to ti lidé šli jenom vyzkoušet a podívat se, jak to v televizi vypadá. Myslím, že i moji kolegové investoři, kteří tam byli, nenašli projekt, do kterého by zainvestovali. Alespoň z té řady, kde jsem byla já. Já vidím plus pořadu Den D spíš v tom, že ukázal lidem, jaké to je někomu představit svůj podnikatelský plán. A řada lidí si tam šla i pro reklamu. Nicméně na pořad vzpomínám v dobrém, byla to nový zážitek, bavilo mě to, bezvadní lidi, štáb i investoři. Měli jsme šatnu, ve které jsme 14 dní trávili pospolu a která měla asi 12 m², z toho Michal Rostock zabral asi 4 m² (smích), ale bylo to strašně fajn a pro mě obrovská zkušenost. Já jsem nikdy v televizi nebyla, takže vzpomínám na to moc ráda.

Jak vnímáte postavení žen v českém businessu? Je opravdu rovnocenné s muži?

Já se netajím svými názory, že nemám ráda tyhle ženské otázky, nejsem feministka, nemám ráda militantní feministky, nevěřím na kvóty a nevěřím tomu, že jsou ženy chudáci. Věřím tomu, že lidi jsou lidi a tak, jako jsou ženy, které jsou ve firmách opomíjené, tak jsou tam i takoví muži, jen se o nich nemluví. A nevěřím na to, že existují jen arogantní muži, znám i arogantní ženy a znám naopak muže, kteří by potřebovali víc sebevědomí. Takže postavení žen v českém businessu. Upřímně řečeno, když někdo chce růst a jít nahoru, tak za a) to musí chtít, b) si o to musí říct a za c) pro to musí udělat jednou tolik než ostatní, ať žena či muž. Nejsem přítelem debat o tom, proč není víc žen v politice. No protože tam nechtějí. Co by tam taky dělaly, seděly 6 hodin a více na schůzích? Já bych zešílela. To samé v businessu, není to zadarmo. Pokud bude žena šéfovat obrovské nadnárodní firmě, tak tomu prostě musí něco obětovat, a někdo obětovat chce a jiný ne a je šťastný doma s dětmi.  Je to o volbě.

Takže si myslíte, že společnost je nějak nastavena rovnocenně?

Ne, to není, není nastavená rovnocenně, ale funguje tak 2000 let nebo ještě déle a těžko to změnit za 4 roky. A myslím si, že pokud se nějaká žena chce dostat profesně nahoru, může se tam dostat. Jsou ale firmy, kde se jako žena do představenstva nedostanete.  Nikdo to neřekne nahlas, ale je to tak a těch firmách se to ví. No, tak tam prostě nebudu. Nebudu přece tlouct na dveře, které mi nikdo neotevře. To je mrhání energií. Takže buď jsem ve firmě, která mi tu možnost dá, a když budu tvrdě makat, tak možnost postupu dostanu, a nebo vidím, že tam ve vedení sedí 6 šedivých mužů, kteří mezi sebe ženu nepustí, tak tam prostě nebudu. Mimochodem, spoluvlastním firmu, kde jsme 3 majitelky. Ale to je náhoda. Těžko říct, kdyby přišel ten správný mužský, jestli bychom ho mezi sebe pustily. Proč ne? Kdyby byl super a stejná krevní skupina, tak proč ne. (smích)

Co byste jako zkušená investorka poradila začínajícím podnikatelům?

Začít postupně, v malém. Počítat s tím, že to není jednoduché, že člověk udělá chyby, že to nepůjde samo a že to bude nějakou dobu trvat. A nenechat se odradit počátečním neúspěchem, odmítnutím. Pokud někam půjdete prezentovat svůj produkt nebo službu a oni vás odmítnou, nezhroutit se a nevykašlat se na to. Dnešní trh je tak konkurenční, že je těžké vymyslet obor, ve kterém byste byli jediní a bez konkurence. Musíte to zkoušet, být kreativní, musíte být jiný, vystoupit z řady. Je to těžké, ale neúspěch je součástí podnikání. Neúspěch zažívá Microsoft, Google i ČEZ, neúspěch není výsadou začínajících podnikatelů, občas potká i nadnárodní giganty a je to normální. Neúspěch, chyby a strach má každý. A ti dobří to překonají a pak se z nich stanou ti úspěšní. Když vás ale tři roky jenom odmítají, nemáte jediného zákazníka, neprodáte jediný produkt a jste ve ztrátě, je čas si položit otázku, zda jste zvolili správný business. A možná zkusit začít něco jiného nebo svoje podnikání upravit. Ale pozor, nikoliv všechno zabalit a zhroutit se, ale vymyslet něco jiného.

A kdybyste měla naopak říci tři zásady pro úspěšného investora, jaké by to byly?

Myslím si, že určitý respekt k lidem, kteří jsou ochotni obětovat své pohodlí a něco rozjet. Nebýt arogantní, ?Já jsem investor a kdo je víc, a ty ubohý začínající podnikateli jsi prach u cesty.? Na druhé straně i určitá opatrnost a rozvážnost, protože lidi dokážou přesvědčivě lhát. (smích) Ale já myslím, že všichni investoři, kteří investují své peníze do businessu, jsou opatrní. Párkrát jsem se setkala s lidmi, kteří lhali, měli dluhy a zkoušeli to, ale většinou je prozradila mimika, měli v obličeji jistý druh zoufalství. Na druhou stranu je mi sympatické, když někdo přijde a má v sobě drive, nadšení pro podnikání, obrovské zapálení a vyzařuje z něj pozitivní energie. To jsou základní předpoklady pro podnikání. Jak už jsem říkala, není to vždy jen o penězích, ale také o správné radě ve správný čas. S řadou lidí spolupracuji, snažím se je nasměrovat, ne jen rozdávat peníze.

Jak se Vám jako úspěšné podnikatelce daří skloubit rodinný život s pracovním?

Nijak (smích). Já mám naštěstí už velké děti, ale když byly menší, tak byly doby, kdy jsme měli večer doma jenom máslo, ale neměli jsme chleba, protože jsem ho nestihla koupit. Nebo jsme neměli vyžehlené věci na sebe. Prostě to někdy skloubit nejde. Snažíte se dělat maximum, ale na druhou stranu děti věděly, že táta i máma pracují a že si někdy chleba musí namazat k večeři samy, pokud ho najdou. Je ideální, když je rodina natolik funkční, že to prostě pochopí. Manžel vám doma nedělá peklo a děti nechodí do školy a neříkají, že už třeba tři dny nejedly. (smích) Ale přečkali jsme to všichni a docela se nám dobře žije pospolu. Ale nejde to skloubit, to jsou chiméry, že je nějaký work-life balance. Prostě děláte, co můžete podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a máte svou rodinu rád a oni musí vědět, že je máte rád. To, že jim nedáte najíst (myslím to opravdu jen v nadsázce), neznamená, že na ně nemyslíte (smích). Vezměte si, když čtete článek o nějaké super manažerce, která píše, jak je skvělá v práci, jak mají doma všechno úžasné, vše vyžehlené, stravují se výhradně podle nejlepších pravidel zdravé výživy, věříte jí to? (smích).