Drahomíra Mandíková: Udržitelný byznys jako odpověď na výzvy současného světa

Drahomíra Mandíková: Udržitelný byznys jako odpověď na výzvy současného světa

Drahomíra Mandíková je členka představenstva a nejvyššího vedení Plzeňského Prazdroje. Jako ředitelka firemních vztahů a komunikace je zodpovědná v České a Slovenské republice za oblast firemních vztahů, za interní a externí komunikaci, ochranu firemních zájmů a firemní reputaci.

Důležitou součástí její práce je i oblast společenské odpovědnosti a udržitelného rozvoje, které se věnuje dlouhodobě. Angažuje se přitom v posouvání podnikatelského prostředí v Česku a na Slovensku směrem k větší odpovědnosti a udržitelnosti a zaměřuje se hlavně na oblast diverzity ve firmách a rozvoj ženského leadershipu.

Neuniklo mi, že pracujete v pivovarnickém průmyslu, který je považován za mužskou doménu. Jak jste se k tomu dostala?

V pivovarnictví pracuji skoro 16 let a je pravda, že když jsem začínala, tak to byla vysloveně doména mužů. Jak z pohledu toho, kdo ve firmě pracoval, tak z pohledu marketingového – jak a ke komu jsme směřovali komunikaci. Mnoho let jsme mířili hlavně na muže středního věku jako na hlavní konzumenty piva. Přiznám se, že do firmy mě přilákala reputace značky Plzeňský Prazdroj a Pilsner Urquell. Hledala jsem změnu, jelikož jsem dlouhá léta pracovala v bankovnictví. Původně jsem totiž vystudovala ekonomii, ale nemohla jsem se zde úplně „najít“. Šlo mi to, ale nebavilo mě to. Čísla zvládám, to je moje obrovská výhoda, ale nedovedla jsem si představit, že bych tak pracovala celý život. Tak jsem začala při zaměstnání studovat sociální práci. Hledala jsem něco, kde se budu moci věnovat práci s lidmi, komunikaci. Zaměřila jsem se na sociální práci v podniku. A potom přišla příležitost – Plzeňský Prazdroj na Slovensku hledal nové pracovníky. Přihlásila jsem se a vyhrála jsem konkurz. Nejdříve jsem začala pracovat na interní komunikaci, potom externí a se vším, co souvisí s lobbingem. Po 11 letech, to bylo před 5 lety, jsem se přesunula do Čech do Plzeňského Prazdroje.

To mi nahrává na další otázku. Co Vás na Vaší práci nejvíce baví?

Na přednášce budu mluvit o firemní odpovědnosti, což je krásná část práce. Firemní odpovědnost a udržitelný rozvoj je mojí dlouhodobou vášní. Tomuto tématu se věnuji i mimo práci, to se přiznám. Abychom se jako společnost a jednotlivci mohli posouvat kupředu, je podle mě důležité brát ohled na to, jakým způsobem fungujeme. Právě proto se snažím posouvat podnikatelské prostředí na Slovensku a v Čechách k větší udržitelnosti a k větší odpovědnosti. Úžasná část mojí práce je i interní komunikace. Máte možnost se bavit s lidmi, poslouchat jejich názory. Interní komunikace právě v takové firmě, jako je Plzeňský Prazdroj v Čechách anebo Topvar na Slovensku, je velmi zajímavá. Komunikujete s lidmi, kteří pracují celý den v kanceláři, nebo obchodními zástupci, kteří tráví spoustu času v autě, ale i s lidmi, kteří pracují na výrobní lince. Představte si, že každému chcete předat stejné sdělení, musíte však zvolit pro každou skupinu jiný jazyk a jinou formu, aby to pochopili. Je to velmi zajímavé.

Vaše kariéra v Plzeňském Prazdroji přirozeně ústila až k přestěhování do České republiky, anebo to byla souhra náhod? A jak se Vám podařilo zvládnout přesun? Přece jen je to změna prostředí, i když jsme v minulosti bývali jeden stát.

Nebylo to něco, co by přirozeně vyvrcholilo s tím, jak jsem se posouvala v rámci své práce. Spíše si myslím, že československé propojení a spolupráce byla pro nás vždy velmi přirozená. Byla období, kdy jsme měli byznys hodně manažersky propojený. Dokonce jsem měla nadřízeného v Čechách a cestovala jsem mezi Českem a Slovenskem. Byla i období, kdy jsme fungovali samostatně. Ale vždy tam bylo nějaké spojení. Velkou výhodou je, že mezi námi neexistuje jazyková bariéra. Taktéž produkt, který nás spojuje. Od minulého roku jsme opět v byznyse propojení. Nyní mám zodpovědnost za Českou republiku i za Slovensko zároveň.

Když jsem se před pěti lety stěhovala do Prahy, tak to nebylo, přiznám se, vůbec jednoduché kvůli osobním důvodům. Jsem z Bratislavy a pamatuji si ten okamžik, kdy jsem přišla domů a pověděla svým rodičům a manželovi, že bych se ráda přestěhovala do Prahy. Je to jen tři hodiny cesty autem a já jsem byla zvyklá cestovat. Na Slovensku je pivovar ve Velkém Šariši na východě. Každý týden jsem tam jezdila, což je o mnoho delší cesta než z Bratislavy do Prahy. Podala jsem jim to tak, že se mi naskytla tato možnost, že nad tím uvažuji, a že je to pro mě příležitost. První dva týdny jsme se o tom stále bavili. Manželovi se stěhovat zprvu nechtělo. Moji rodiče byli už v důchodu, nedovedli si představit, že od nich budu tak daleko, a taktéž se jim nechtělo v takovém věku zvedat kotvy. Ze začátku i souhlasili, ale když jsem jim řekla, že se opravdu budu stěhovat a práci v Praze vezmu, už se jim moc nechtělo. Nakonec jsme to ale všechno zvládli.

Setkala jste se jako žena – manažerka – s určitou nedůvěrou mužských spolupracovníků? Předpokládám, že mnozí jsou překvapeni, když takovouto vysokou pozici v pivovarnictví zastává „křehká“ žena.

Podle mě to nesouvisí úplně s pivovarnictvím. Když se bavíme o firemní odpovědnosti a udržitelnosti, snažím se motivovat talentované ženy ať už v Čechách, nebo na Slovensku. Často jim pomáhám rozvíjet se, růst do manažerských pozic. Problematika rozdílů a podpora diverzity nesouvisí s pivovarnictvím jako takovým, ale spíše s modelem, který dlouhé roky ve firemním prostředí přetrvává. Máme malé zastoupení žen v mnohých seniorských pozicích a rolích. Setkávám se s tím hodně často. Ale osobně, když jsem přišla do Čech, jsem se s mužskou „nedůvěrou“ nesetkala. Bylo to i tím, že jsem roky pracovala v té samé firmě, měla jsem vybudovanou reputaci a byly za mnou vidět výsledky. Musela jsem však dokázat, že něco vím a patřím sem. V rámci předsednictva Českého svazu pivovarů a sladoven jsem jediná žena mezi pivovarníky a řediteli, kteří se celý život této oblasti věnují. Přijali mě ale velmi rychle, je to příjemná spolupráce a nepociťuji žádné problémy (smích).

V Hospodářských novinách jsem se dočetl, že Vás Plzeňský Prazdroj vyslal do Indie. Jaké zde bylo vaše poslání?

Věnovala jsem se částečně firemní odpovědnosti, z části záležitostem týkajících se public affairs anebo lobbingu. V Indii působí naše mateřská společnost posledních 12 let.

Kolegové mě požádali, abych jim pomohla nastavit celé fungování týmu firemních vztahů a komunikace. Jak má vypadat, jaká má být struktura, jaké role potřebují, co by mělo být strategií, které by se měli věnovat… Měla jsem jen pár měsíců na postavení takového modelu. Pomohla jsem jim vybrat ředitele komunikace, který to nyní celé zastřešuje. A výsledky jsou znát, posouvají se kupředu. Převzali to, co jsem jim navrhla, což mě těší.

Co Vás překvapilo na indických pobočkách pivovarů?

Myslím si, že Indie překvapuje úplně vším, co zde vidíte. Je to jiná, diverzifikovaná a velmi zajímavá země. Buď jí milujete, nebo nenávidíte. Záleží na tom, zda do Indie jedete pracovně nebo soukromě. Osobně jsem se do Indie zamilovala a znovu tam určitě vyrazím. Jedná se o úplně jiné prostředí, než na co jsme tady u nás zvyklí. Už jen když si vezmete, že Indie má 29 států, které mají svou vlastní vládu, jazyk, pravidla… A v těch státech existuje 35 daňových režimů. Když to vezmu z pohledu pivovarnictví, tak spotřební daň na pivo je jedna z věcí, které Vám buď umožní se na trhu rozvíjet, anebo Vám ubírá možnost být profitabilní. V Indii je to velmi těžké, jelikož spotřeba „piva na hlavu“ je 2 litry za rok. Pro srovnání s Českou republikou je to více jak 140 litrů. Indický trh je neporovnatelný s tím naším, chybí tradice pití piva. Existuje zde množství pivovarů, ovšem velké přeshraniční bariéry exportu a importu. Každý indický stát se se svou vládou stará jen sám o sebe. Snaží se zabezpečit své obyvatele a produkty, které vyrobí, distribuuje mezi své lidi. Indie je obrovská země, takže je zde všude nedostatek. Šanci uspět máte pouze ve státě, kde máte postavený pivovar. Volný trh neexistuje a v mnohým státech je stát tím, který vlastní samostatné distribuční sítě i obchody. Prodej piva i ostatního alkoholu je velmi regulovaný. Celé jeho schéma fungování určitě nenahrává rozvoji pivovarnictví. Na druhé straně má indický trh obrovský potenciál. Populace mladých lidí, kteří mají vyšší příjem, stále roste. Zde je třeba pracovat na vytvoření dobré image piva a ovlivňovat regulační bariéry. Kdyby se pivo v Indii začalo promovat jako prémiový produkt, který je vyroben z přírodních surovin, tak má tato země obrovskou šanci stát se zajímavým trhem v oblasti pivovarnictví.

S tím určitě souhlasím, protože to je tzv. nevyčerpatelný trh, stále expandující…

Ano, vidím v indickém trhu velký potenciál a neplatí to jen pro pivo. Bariéry a regulace jsou však v Indii dost silné, nejen co se piva týče.

Na workshopu se studenty a absolventy Business Institutu se budeme bavit o společenské odpovědnosti firem. Daří se Vám v Plzeňském Prazdroji tato vize naplňovat a případně jak konkrétně?

Myslím si, že se nám nejen daří, ale snažíme se být lídrem v této oblasti. Stále říkám, že není důležité jen to, co děláme, ale jakým způsobem. Neměli bychom brát ohled jen na sebe, ale i na ostatní, kteří jsou kolem nás. To je základ celého podnikání. Myslím si, že Prazdroj byl doposud těch 172 let úspěšný i díky tomu, jakým způsobem podnikal. V Prazdroji nechceme být úspěšní pouze nyní, ale dlouhodobě. Klíč k úspěchu a odpovědnému podnikání je v lidech samotných, kteří ve firmě pracují. Každý člověk by měl rozumět filozofii své firmy, čeho chce dosáhnout, ale i tomu, jak k tomu může jako jednotlivec přispět. Udržitelný rozvoj tedy není jen o filantropické aktivitě. Je to o tom, že každý zaměstnanec ví, co je firemní vize, co je relevantní z pohledu byznysu a jak se podle toho má chovat. To si myslím, že je základ.

Předpokládám, že investice do ekologického provozu Plzeňského Prazdroje musí být obrovské. Jak je to s jejich návratností? Jsou to investice do budoucnosti s tím, že návratnost přijde, anebo už se Vám postupně vracejí?

Když se bavíme o vlivu na životní prostředí, týká se to hlavně úspor vody a energií, či snižování emisí CO2. Jejich návratnost se počítá při každé investici, i při investici do udržitelného rozvoje. Některé investice se nám vrátí za rok, některé za deset. Asi ten nejlepší příklad vydařené investice, je investice do úspor vody. Skutečně se bavíme každoročně o ušetřených stovkách milionů českých korun. Když se podíváme o několik let nazpět, při stavbě pivovarů se neřešila spotřeba vody. V Čechách byly pivovary, kde se spotřeba vody pohybovala i na deseti litrech za litr vyrobeného piva. My jsme momentálně lídry nejen v České republice, ale i v širším globálním kontextu. V našem Nošovickém pivovaru spotřebujeme méně jak tři litry vody na výrobu jednoho litru piva. Bavíme se teď o technické vodě, ne o tom, co jde do piva (smích).

Povím Vám, jak to funguje a s dovolením navážu na důležitost toho, že každý člověk ve firmě ví, o čem je firemní odpovědnost. Implementovali jsme množství zlepšovacích návrhů, které souvisí s procesy, technologiemi a nastaveními na úspory vody, a které vymysleli naši zaměstnanci. Protože každý jeden člověk, ať už stojí za linkou nebo je technolog či inženýr, nejlépe zná, kudy vede cesta vody a kde je to naopak neefektivní. Každý ten jeden člověk může přicházet s podněty, co by se dalo udělat jinak a lépe. Firma poté investuje prostředky, aby to realizovala.

Toto léto mám pocit, že je to poprvé po dlouhých letech, co se i v České republice dostalo do pozornosti téma zdrojů vody. A to díky velkému suchu. V naší firmě se tímto tématem zabýváme už mnoho let.  Vědci nám totiž sestavili výhled vývoje spotřeby vody na následujících 20 až 30 let. Takže jsme věděli, že voda začne být méně dostupná a dražší. O tom je celá udržitelnost byznysu a investic. Abychom dokázali vyrobit pivo za dostupnou cenu, musíme mít zjištěno, jaké vstupy do výroby k tomu potřebujeme. Taktéž to, zda se nám za 10, 20 let nezvedne cena vody desetinásobně. Proto již dnes musíme začít investovat. Vyžaduje to přemýšlení, informace a investice tak, aby to bylo návratné – to je důležité.

Dalo by se říci, že v Prazdroji plánujete 20-25 let dopředu?

Celý udržitelný rozvoj je o pohledu dopředu, do budoucnosti. Není to pohled o rok, ale je to skutečně dlouhodobé plánování.

Zeptám se na poslední otázku. Pijete vůbec pivo? Případně jaká je Vaše nejoblíbenější značka (smích)?

Pivo piju (smích), ale nepila jsem ho, když jsem ještě nepracovala v Prazdroji. Oficiálně se k tomu přiznávám. Pocházím z Bratislavy, což není úplně pivařská oblast. Když mě ale kolegové vzali do Plzně do „sklepů“, byla to láska na první lok (smích). Mám velmi ráda Plzeň, lahodnou hořkost Pilsner Urquell, která je velmi výjimečná. Nejraději ji mám čepovanou, obecně nejraději vyrazím na pivo do hospody. Nejsem ten typ, který by si doma otevřel lahvové nebo plechovkové pivo. Též jsem přišla na chuť i ciderům. Chutná mi náš Kingswood.

Ten je mimochodem velmi dobrý, taktéž mi chutná. Poznáte v restauraci, zda má pivo správnou chuť? Mé kamarádky pijí spíše na žízeň, ale nerozlišují například, zda má pivo správnou teplotu a chuť. Vy už asi musíte mít vytříbenou chuť, když v této oblasti pracujete.

Já už musím (smích). Kdybych to po těch 16ti letech nedokázala, nepatřila bych do byznysu.