Vladimír Dlouhý na téma: “Můj život v politice”

Vladimír Dlouhý na téma: “Můj život v politice”

Vladimír Dlouhý je český ekonom a politik, bývalý místopředseda strany ODA a ministr průmyslu a obchodu v letech 1992–1997 ve vládě Václava Klause. V letech 1989–1992 byl ministrem hospodářství ČSFR. Nyní působí v soukromé sféře a věnuje se poradenské a pedagogické činnosti. V květnu 2014 byl zvolen prezidentem Hospodářské komory ČR.

Po absolvování studia ekonomie na Vysoké škole ekonomické v Praze, působil jako pedagog na VŠE. V letech 1984 -1989 se stal vědeckým pracovníkem, později zástupcem ředitele Prognostického ústavu ČSAV. V prosinci 1989 byl občanským fórem nominován do československé vlády. Ve vládách let 1990 -1992 postupně zastával různé ministerské posty. V letech 1991 – 1997 byl za ODA ministrem průmyslu a obchodu ve vládách Václava Klause. Po roce 1997 odchází z politiky a působí jako prestižní ekonomický poradce mezinárodních společností ABB a Goldman Sachs. Je členem exekutivního výboru, Trilaterální komise a jeho jméno figuruje ve statutárních orgánech několika firem. Od roku 2009 je s přestávkou členem Národní ekonomické rady vlády. Od roku 2011 je člen dozorčí rady Telefónica Czech Republic, a.s. 5. října 2012 oznámil oficiální kandidaturu na prezidenta ČR, zvolen nebyl.

Jak jste se vlastně dostal k politice a kdy se u Vás poprvé objevil zájem o politické dění?

Já jsem o politice nikdy nepřemýšlel, ale před 25 lety v průběhu revoluce mě oslovil Václav Havel, jestli nechci vstoupit do vlády. Pravda je, že mě to překvapilo, ale po chvilce přemýšlení jsem nabídku přijal, byť to byl asi nejšílenější krok mého života.

V letech 1992 – 1997 jste byl ministrem průmyslu a obchodu. Jak byste zhodnotil svojí působnost na ministerstvu? Je něco, co se Vám opravdu povedlo, a naopak něco, co byste nyní udělal jinak, kdybyste mohl?

Já si nejvíc vážím těch prvních 2 – 3 let. Období základní ekonomické transformace, o které se vedou do dneška spory, rychlé liberalizaci cen, mezinárodního obchodu, první malé privatizace a restituce a současně s tím nutná makroekonomická stabilizace, která byla nutná proto, aby tady nevypukla vysoká inflace a nezaměstnanost. Myslím si, že se toto období povedlo velmi, byť jsou na to dnes různé názory. Pak ale nastalo to těžší období, období privatizace a strukturálních změn, především v našem průmyslu, kde řada těch rozhodnutí, bráno zpětně, nebyla ideální, ale osobně si myslím, že i když se tato rozhodnutí stala opět předmětem různé kritiky a politických bojů, přesto bylo toto období v polovině 90 let, z hlediska dlouhodobého, pro Českou republiku a ekonomiku dobré a přínosné.

Kdybyste měl říci, co se podle Vás změnilo v politice za posledních 20 let?

To je správná otázka, že se ptáte na období 20, nikoliv 25 let, protože 25 let je to od konce komunismu, což byla zásadní změna v politice hned. Myslím si, že od té doby, kdy já jsem byl v politice, se tu změnilo opravdu hodně, ale nejsem si jist, jestli k lepšímu. Podle mého názoru se politika změnila spíše k horšímu a to kvůli tomu, že o politiku nemají zájem kvalitní lidé, kteří se spíše soustředí na podnikání, vědeckou kariéru a jiné věci. Spousta osobností se teď snaží do politiky vracet, jenomže představa, že špičkový umělec nebo lékař vstoupí do politiky a něco zachrání, je mylná. Takto to bohužel nejde, každý musí do politiky vstoupit a držet se názorů a postupů v rámci standardních politických stran. Jsem také hodně kritický k letům po roce 2004, protože sdílím rozčarování nad korupcí a nad nízkou flexibilitou a neschopností politiky reagovat na problémy, které před námi jsou. Viz neefektivní čerpání evropských peněz, výstavba dopravní a další infrastruktury v naší zemi a další podobné věci.

Nyní se pohybujete spíše v soukromé sféře. Plánujete návrat do politiky?

Já jsem před 2 lety kandidoval na prezidenta republiky a teď jsem tak na pomezí soukromé a politické sféry. Nyní jsem se stal prezidentem Hospodářské komory ČR, což není úplně soukromá funkce, byť je to nestátní instituce, která zastupuje podnikatele, přece jen mě i tato funkce přivádí na rozhraní mezi politikou a soukromým podnikáním. Tato funkce mě však velice baví, byť je spojena s velkým množstvím práce a není to honorovaná pozice.

Kandidoval jste také na prezidenta ČR, avšak první kandidatura nebyla úspěšná. Plánujete někdy v budoucnu kandidaturu zopakovat?

Tuto otázku dostávám často, ale zatím se k ní nechci vyjadřovat. Teď jsem prezidentem Hospodářské komory ČR. (smích)

Stal jste se novým prezidentem Hospodářské komory, plánujete hned na začátku nějaké zásadní změny?

Já si myslím, že už jsme docela zásadní změny udělali v tom, jak HK funguje, jak je viditelná, k čemu všemu se hlásí – chceme být výraznějším partnerem vlády a dalších institucí při diskuzích o hospodářské politice. Chtěli bychom také zkvalitnit věcnou stránku, aby naše názory a stanoviska byly lépe propracované, avšak to je běh na delší trať.

Myslíte si, že je vhodné zvažovat přechod na Euro v době, kdy hrozí rozpad Eurozóny a možná i celé EU?

Nemyslím si, že hrozí rozpad EU. Jak to bude a co se stane je samozřejmě ještě otázka, ale osobně si myslím, že se EU stabilizuje. Bude to však podle mého názoru stabilizace složitá, která nepovede k nějakému velkému hospodářskému růstu v Evropě. Právě z tohoto pohledu si myslím, že Česká republika by zatím měla zůstat mimo Euro, musíme se však chovat, jako kdybychom členy Eura byli a v okamžiku, kdy bude jisté, že je krize eurozóny definitivně zažehnána, což ještě dnes podle mě jisté být nemůže, tak můžeme zvážit přijetí Eura, což bude podle mého názoru nejdříve v roce 2018 – 2020.

Jaký je podle Vás klíč k úspěchu?

Podle mě, jestli je člověk úspěšný, si musí říct sám on a ne ostatní. Člověk může být ne příliš veřejně viditelný, může to být podnikatel s 10 zaměstnanci, může to být inženýr ve fabrice a může to být velmi úspěšný člověk, i když ho tak okolí nehodnotí. Člověk by měl mít vlastní cíl a vlastní představu, co by chtěl dělat a čeho dosáhnout. A pokud se mu to podaří a bude cítit, že věci dělá dobře, tak z toho může cítit velký pocit úspěšnosti. Jsou lidé, kteří mají vysoké funkce vládní, manažerské, ale nejsou šťastni a nemají pocit úspěšnosti.